V září 1999 se uskutečnil již pátý ročník cyklistického závodu K293 TOUR. Původní termín závodu byl sice naplánován na druhý říjnový víkend, ale vzhledem ke špatným zkušenostem s tímto termínem (zejména kvůli nepříznivému počasí) bylo konání závodu přesunuto o měsíc dříve.

Vzhledem k přijatým přihláškám očekávali pořadatelé rekordní počet závodníků (do té doby to bylo 10 – ze čtvrtého ročníku). Dvacet minut před startem, kdy mají být na startu podle pravidel již všichni závodníci, byl na konečné zastávce MHD na Lidické ulici, kde závod začínal, závodník pouze jediný. Pak už však závodníci začali přibývat a kolem desáté hodiny již došlo k očekávanému překonání rekordu v počtu účastníků, kterých nakonec bylo 15.

Závodníci vytvořili tato družstva:
1. Helena Nyklová 2, Eva Němcová, Petr Sedlák,
2. Andrea Widtmanová, Vladimír Mencl,
3. Albert Regner, Martin Míček,
4. Hana Menclová, Jakub Votápek,
5. Helena Nyklová, Jan Kuneš,
6. Slávka Šemberová, Martin Havelka,
7. Jana Nyklová, Tomáš Čihák.

V 10.10 hodin odstartovala první skupina a v pravidelném intervalu deseti minut skupiny další. Už po startu bylo zřejmé, že změna termínu byla velmi prospěšná – loňské a předloňské studené počasí s častými přeháňkami vystřídalo teplé a slunečné počasí.

Trasa první etapy vedla nejprve z Karlových Varů přes Dubinu do Kyselky. Cestou závodníci opsali číslo „0115“ z červeno-bílého sloupku, zapsali název autobusové zastávky „Sedlečko rozcestí“, sečetli všechny číselné údaje na ukazateli před odbočkou na Pulovice (239) a těsně před Kyselkou našli první obálku s teoretickými otázkami. Na otázku „Jak se říká mláděti laně?“ odpověděly všechny skupiny správně, že kolouch. S odpovědí na druhou otázku už to však bylo horší. Jen 4 skupiny odpověděly správně, že v  Singapuru platí všeobecný zákaz používání žvýkaček proto, že vandalové žvýkačky často lepili na dveře singapurského metra, ty pak nešly otevřít a působilo to dopravní kolapsy.

V Kyselce závodníci zjistili, kdy bude nejdříve vybrána zdejší poštovní schránka (v pondělí v 6.30 hodin) a pokračovali dále přes Velichov, kde opsali IČO zdejší manufaktury (45408769), do Vojkovic. Zde závodníci zjistili, že víko kontejneru na plasty je nabarveno žlutou barvou, a pokračovali směrem na Damice. Cestou nalezli obálku č. 2. Jen tři skupiny zde správně doplnily pranostiku Březen – za kamna vlezem, duben – ještě tam budem, máj - vyženeme kozy v háj. Druhá otázka žádným problémem nebyla – karlovarská Becherovka v prvním zápase extraligy prohrála.

Krátce před Damicemi opsali závodníci číslo „81” ze žluté tabulky na sloupu elektrického vedení a pokračovali nepříjemným stoupákem do Krásného Lesa. Asi v půlce tohoto kopce čekali na závodníky pořadatelé a natáčeli je na videokameru. K pobavení pořadatelů byla jistě otázka jedné ze závodnic „Doufám, že tenhle kopec je už poslední“. Odpověď pořadatelů „Ano. Poslední až do cíle!“ sice vypadala jako vtip, na následném několikakilometrovém úseku se však ukázala jako docela pravdivá.

V Krásném Lese závodníci zjistili, že zdejší zámečnictví vyrábí točité schody a po krátkém (a na dlouhou dobu posledním) sjezdu opsali ze značky „jiné nebezpečí“ jejího výrobce (Hicon s.r.o.). Dále pokračovali po lesní silnici směrem na kopec „Meluzína“. Při tomto výstupu měli zjistit číslo silnice, po které jedou. To bylo možné zjistit z čísla mostu („2236-2“), kde první číslo je číslo silnice a druhé číslo je pořadové číslo mostu. Většina skupin však chybně uvedla jako číslo silnice celé číslo mostu.

U dalšího mostu čekala na závodníky třetí obálka, tentokrát s početní úlohou a chytákem. Hnojení zahrádky nespočítala správně pouze jediná skupina, na otázku „Na jaké řece leží město Ostrov?“ odpověděla správně většina skupin, že na Bystřici. Ptačí budku, jako lidský výtvor, poznali až na jednu skupinu všichni ostatní závodníci. Číslo feromonového kůrovcového lapače (9) už všichni závodníci opisovali těsně pod vrchem „Meluzína“ (1094 m).

Krátce na to se zrakům závodníků objevil již velmi blízký nejvyšší vrchol Krušných hor – Klínovec. K němu se přijíždělo po lesní cestě, na níž ještě čekaly závodníky dvě otázky, na které však bez problémů odpověděli (počet písmen v názvu „Suchá“ je 4, dopravním prostředkem, upevněným nade dveřmi dřevěného objektu, byly lyže).

Pak následoval půlkilometrový výstup, po němž se už všichni závodníci ocitli na Klínovci (1244 m). Zde sečetli kilometrické údaje na všech směrových ukazatelích (85,5) a pokračovali z kopce směrem na Boží Dar. Cestou ale nejdříve našli čtvrtou obálku. Obě její otázky dělaly závodníkům problémy. Jen jediné družstvo správně určilo počet svátků v českém kalendáři (10), a jen 4 družstva správně spočítala počet zubů dospělého krokodýla (64). Čtvrtá obálka však obsahovala kromě otázek ještě zvláštní úkol – získat razítko zdejšího hraničního přechodu. Nikoho ze závodníků neodradilo, že za získání razítka je pouze 10 bodů, a všichni si pro něj došli (jedna ze skupin dokonce i pro německé).

Číslo božídarského infocentra (90) objevily správně všechny skupiny, a tak se mohly vydat na poslední část první etapy z Božího Daru do Perninku. Cestou na závodníky čekala otázka na maximální možnou hmotnost jednoho vozidla přes most (37 t) a na název přírodního parku. Tonáž měla jedna skupina špatně, název „Zlatý kopec“ zjistily všechny skupiny správně.

Pak čekala na závodníky poslední, pátá obálka. Průměr české korunové mince změřili 4 skupiny správně (dva centimetry), rady s poslední obálkovou otázkou „Ve kterém měsíci v roce je Země vzdálena od Slunce nejdále?“ si věděla jen jediná skupina (v červenci). Na směrových ukazatelích před křižovatkou na Hřebečnou a Potůčky závodníci vynásobili kilometrické údaje (1350) a na závěr uvedli český ekvivalent k názvu „Ski-magistrale“ – lyžařská magistrála.

První etapa měřila 59,4 kilometrů a její cíl byl v Perninku pod nádražím. Časový limit na její zdolání byl 9 hodin a podařilo se ho splnit i přes velkou náročnost etapy všem skupinám.

Po dojezdu jednotlivých skupin se tak jako každoročně uskutečnil meziúkol. Jednotlivá družstva házela míčkem do terče, který obsahoval pole s  bodovými hodnotami od 10 do 100. Každé družstvo mělo 3 pokusy. Body z  hodů se sčítaly a zvítězilo družstvo s nejvyšším dosaženým počtem bodů. Body z meziúkolu se sice nepočítají do celkových výsledků, rozhodují ale v případě konečného shodného počtu bodů dvou či více skupin. Nejlepší trefu do terče měla skupina č. 4 (120 bodů), na druhém místě skončila skupina č. 7 (110 bodů) a na třetím místě skupina č. 2 (90 bodů).

Po meziúkolu se všichni účastníci přesunuli na večeři, kde pořadatelé oznámili průběžné výsledky po první etapě. Na prvním místě se prozatím umístila skupina číslo 7 (Jana Nyklová, Tomáš Čihák), druhá skupina č. 4 (Hana Menclová, Jakub Votápek) a třetí skupina č. 5 (Jan Kuneš), která se stala pouze jednočlennou, neboť Helena Nyklová závod během 1. etapy vzdala.

Druhá etapa odstartovala v neděli v 9 hodin. Závodníci se nejdříve vydali z Perninku do Horní Blatné, kde odpovídali hned na tři otázky. Název hotelu „Imperial“ opsaly všechny skupiny správně, ale platnost značky zákaz zastavení (od listopadu do dubna) se povedlo jedné ze skupin otočit. Třetí otázka zjišťovala nápis na šedém sloupku, který opsali všichni správně – „SIS 1 QT“.

Z Horní Blatné pokračovali závodníci zpět do Perninku, kde opsali číslo mostu (221-040) a pokračovali směrem na Merklín. Po dvou kilometrech však odbočili na lesní cestu, po které objeli vrch Vlčinec (973 m) a vátili se kolem Dračí skály opět zpět do Perninku. Cestou našli první obálku a správně napsali datum posledního zatmění Slunce (11.8.1999) a kromě jedné skupiny odhalili správně postavu, která nevystupuje v rádiovém seriálu Ořechovka 90210 – Viktora Knedlíka coby vedoucího školní jídelny. Pak následoval úsek, který by se dal nazvat „tour de posed“, kde závodníci odpovídali na celkem 8 otázek, z  toho tří „posedových“. Číslo 30 na sloupu, 32 a následně 24 svislých příček na posedu, číslo 68 u červeného kříže, 15 příček na posed, číslo 70 u  dalšího červeného kříže, součet kilometrických údajů 146,5 i nadmořskou výšku 943 metrů měla většina skupin správně.

Těsně před opakovanou návštěvou Perninku čekala ještě na závodníky druhá obálka. Nejprve měly skupiny přiřadit zpěváky k jednotlivým skupinám a potom určit, že město Sliven neleží v Chorvatsku. U každé otázky se našlo vždy nějaké družstvo, které odpovědělo špatně.

V Perninku závodníci zjistili otevírací dobu zdejšího placeného parkoviště (9-17) a než definitivně tuto obec opustili, našli ještě třetí obálku a až na jednu skupinu odpověděli správně, že čtyři křížky má stupnice E dur. Druhá otázka se ukázala být záludnější, ale chybějící tabuli, jako jednu z  hlavních věcí učebny, objevila většina skupin.

Dále trasa pokračovala přes Jelení hřbet (zčásti v protisměru předcházejícího úseku), kde závodníci určili, že nejstarší ukazatel na rozcestníku je z roku 1973, a odbočili směrem k obci Lužec. Ve schátralé stavbě závodníci přečetli nápis nade dveřmi v prvním patře – „vítejte“, zjistili, jaký nápis se nachází na zrezivělém kanálu (A. Niklas) a vynásobili příčky na posed s počtem okének v horní části posedu (56). Kromě jedné skupiny, která udělala chybu v násobení, měli všichni tyto odpovědi správně.

V Lužci šest ze sedmi skupin správně zjistily, že zdejší rekreační středisko patří Potravinám Vít. Pak už se pokračovalo přímo přes Děpoltovice na Karlovy Vary. Cestou měli závodníci zjistit odjezd posledního autobusu z  Děpoltovic na Otovice, ale žádná ze skupin nenapsala správných 7.08 hodin. U sloupu č. 35 na závodníky čekala poslední – čtvrtá obálka. S  posunem letního času na zimní neměla problém žádná skupina, sluhu inspektora Closeaua, který se jmenoval Cato, nezjistila jen jedna ze skupin.

V Karlových Varech čekala na závodníky už jen jediná a poslední otázka. Červenou barvu nápisu „Kalibra” určily všechny skupiny správně a mohly se tak postupně přesunout do místa cíle v Šumavské ulici.

Druhá etapa měřila 45,8 km. Limit na její zdolání byl 6 hodin a podařilo se ho splnit všem skupinám, včetně skupiny č. 6, jejíž člen poblíž Lužce píchnul. První tři místa ve druhé etapě byla nakonec shodná s celkovým umístěním.