Jubilejní 10. ročník závodu K293 TOUR se s podtitulem „Best of“ uskutečnil poprvé v historii jako třídenní. Přestože pořadatelé vyhlásili termín závodu (sobota 11. až pondělí 13. září 2004) téměř dva roky dopředu, našli se závodníci, neschopní zajistit si na pondělí volno. Větším zklamáním ale byla vůbec nízká účast – v ročníku, který byl poskládán „z toho nejlepšího“ z předchozích devíti závodů, byla pořadateli očekávána účast rekordní – vždyť těch předešlých závodů se zúčastnily celé čtyři desítky závodníků. Ale na start se jich dostavilo jen čtrnáct.

Mnohokrát v minulosti se na tomto místě psávalo o pozdních příjezdech závodníků na start. Kvůli tomuto nešvaru byla dokonce od 7. ročníku změněna pravidla a zavedena penalizace. Tentokrát však na start, který se opět uskutečnil na již osvědčeném místě v restauraci U Doubku, dorazili všichni závodníci včas – narozdíl od pořadatelů, kteří dorazili až těsně po desáté hodině, která byla oficiálním časem startu závodu.

Závodníci vytvořili těchto pět družstev:
1. Albert Regner, Hana Menclová
2. Zbyněk Tlučhoř, Petr Nejtek ml., Ivana Nejtková
3. Eva Sedláková, Petr Sedlák, Helena Nyklová, Helena Nyklová 2, Jiří Matoušek
4. Alena Kostková, Jakub Votápek
5. Jan Nykl, Tomáš Gajar

První družstvo, které startovalo v 10.20 hodin, sice ještě odjíždělo za mírného mrholení, ale během dopoledne se mraky roztáhly a závodníci tak absolvovali první etapu za celkem příjemného počasí, když nebyla ani velká zima, ale ani velké vedro.

Trasa vedla přes Hůrky a Olšová Vrata ke golfovému hřišti a dále z větší části cestou na Šemnickou skálu. Ta závodníkům připomněla 1. ročník (1995), stejně tak jako místo první obálky s otázkami u betonové skruže poblíž Beraního Dvora. Dále se pokračovalo k řece Ohři a následně na závodníky čekal první z větších kopců – tříkilometrový stoupák přes Pulovice do Boru. V tomto kopci již bylo pořadí skupin promíchané. Po nejrychlejším družstvu č. 1 (v půlce kopce bylo ve 12.05 hodin) následovala ve 12.35 společně družstva č. 4 a 5, o pár minut později č. 2 a nakonec ve 12.50 hodin družstvo č. 3.

Z Boru, kde k nelibosti některých skupin bylo ve zdejší hospůdce U  Soptíka otevřeno až od 16 hodin a kde stejně jako v 9. ročníku (2003) měli závodníci poznat typ autobusu na značce zastávky, se pokračovalo přes Sadov a Velký Rybník do Ruprechtova. Na Velkém Rybníce si udělala většina družstev přestávku – družstvo č. 1 sem dorazilo ve 13.10 hodin a sedlo si na zahrádku zavřené hospody U hastrmana, družstvo č. 5, které dorazilo ve 13.25, se se zavřenou hospodou nesmířilo a zamířilo do nedaleké hospody „Na pláži“, družstvo č. 4, které na předchozí družstvo ztrácelo 5 minut, tuto ztrátu bez problémů zlikvidovalo, když si pouze doplnilo tekutiny v nedalekém obchůdku. Ostatní družstva sem dorazila až kolem čtrnácté hodiny.

Cesta dále pokračovala do Odeře, kde na osamocené skále závodníci našli další obálku s otázkami – stejně jako ve 2. ročníku (1996), a dále lesem přes rozcestí Velflík do Perninku. Během této cesty čekalo na závodníky několik náročných úseků – zejména úsek u posedu s okénky, jehož příčky a okénka závodníci počítali už v 5. ročníku (1999). A zatímco závodníci zdolávali tuto nelehkou cestu, pořadatelé si udělali výlet do Jindřichovic, kde na zítřejší etapu nainstalovali obálku s otázkami na pověstný ostrůvek jindřichovického rybníku.

Hned na začátku Perninku čekal na závodníky fyzický úkol. U domu č. 70 byla pro každou skupinu připravena hromada deseti velkých dřevěných špalků a úkolem nebylo nic jiného, než jejich rozštípání. Sem jednotlivá družstva dorazila kolem 16. hodiny, a to v přesně takovém pořadí, v jakém odstartovala. Za předvedený výkon byly skupiny obodovány nezávislým rozhodčím v rozsahu 0 až 25 bodů. Nejvíce bodů obdržela družstva č. 3 a 5 (obě po 20). Na tomto stanovišti vzdala závod Hana Menclová, a tak se družstvo č. 1 stalo jen jednočlenným.

Z Perninku dále závod pokračoval přes Abertamy a Hřebečnou. Na konci Hřebečné se závodníci trochu prošli i po poli, když měli zjistit číslo domu, který se nacházel u nedalekého lesa asi 500 metrů vpravo od silnice. Dále závodníci dojeli k tankodromu nad Hřebečnou, kde stejně jako ve 3. ročníku (1997) našli skrytou obálku a zároveň se dostali do nejvyššího místa závodu – 1030 metrů nad mořem. Odtud se pokračovalo z větší části cestou do Perninku, za kterým si závodníci mohli vychutnat šest a půl kilometrový úsek z kopce a bez úkolů do Nejdku. Cílovým místem etapy byla chata Vysoká Jedle, nacházející se asi 3 km západním směrem od Nejdku a – především – 120 výškových metrů nad Nejdkem.

Do cíle dorazila většina družstev těsně po limitu (kromě družstva č. 4, které stihlo limit přesně, a družstva č. 3, které naopak limit nestihlo o celou 1 hodinu a 36 minut). Vzhledem k velké náročnosti etapy, byl pořadateli zvolen nenáročný a jednoduchý meziúkol – odhadnout délku nakreslené úsečky – stejně tak jako ve 4. ročníku (1998). Tentokrát měla úsečka 93 mm a nejlepšího odhadu dosáhla skupina č. 1, když tipovala 95 mm. Následovalo vyhlášení průběžných výsledků a přesun do Nejdku na večeři. V první etapě si nejlépe vedlo družstvo č. 4, druhé skončilo družstvo č. 2 a třetí družstvo č. 1.

Do druhé etapy odstartovala už jen družstva čtyři. Po skončení 1. etapy totiž závod vzdal i druhý člen skupiny č. 1 – Albert Regner. Start etapy doprovázelo opět mrholení, to se ale narozdíl od předešlého dne v krátké době proměnilo v hustý déšť. Trasa vedla nejdříve lesními cestami přes kopec do Vysoké Pece a dále po silnici do Nových Hamrů, kde se odbočilo směrem na Horní Blatnou. Na konci Nových Hamrů závodníci zjistili, že v domě č. 35 přebývá nervózní důchodce, a krátce nato našli i první obálku.

Následovalo dvoukilometrové stoupání, po němž závodníci odbočili ze silnice na lesní cestu a stejně tak jako ve 3. ročníku (1997) absolvovali asi čtyřkilometrový úsek kolem lapačů a posedů, který byl místy opravdu těžkým terénem. Když se závodníci opět dostali na asfaltku, pokračovali spojkou na Přebuz, na jejímž začátku byla u dřevěné boudy schována druhá obálka. Jedna ze dvou obálkových otázek však nešla zodpovědět vůbec lehce. O 300 metrů dále totiž jednotlivá družstva měla zjistit, jaký nápis se nachází na pile, která byla umístěna na druhém břehu říčky. Z cesty pila vidět nebyla, a tak závodníkům nezbylo než buď přelézt přes velmi kluzkou kulatou kládu a nebo se přebrodit. Vzhledem k deštivému počasí volila většina skupin cestu vodou.

Cestou do Přebuzi se začalo konečně lepšit počasí – přestalo pršet a pomalu začalo z pod mraků vykukovat i sluníčko. Těsně před Přebuzí se závodníci na chvíli zastavili u pořadatelů, kteří opravovali nepojízdné pořadatelské vozidlo. Nejdříve sem kolem 14. hodiny dorazila skupina č. 5, krátce po ní skupina č. 2, dále ve 14.20 skupina č. 4 a nakonec v půl třetí skupina č. 3. Zatímco většina skupin měla největší starost o to, aby do cíle dorazily včas zásoby jídla a pití, členové skupiny č. 3 se aktivně zapojili do opravy pořadatelského vozidla. Jelikož je to zdrželo přes dvě hodiny, slíbili jim pořadatelé za to nějaký ten bonus v podobě mírnějšího časového limitu.

Z Přebuzi, kde se většina družstev občerstvila ve zdejší restauraci, se dále pokračovalo směrem na Rudné. Cestou závodníci našli třetí obálku, v nejvyšším místě silnice odbočili do Liščího údolí a absolvovali pohodový čtyřkilometrový úsek po asfaltce z kopce. Stejně jako ve 2. ročníku (1996) se cestou zastavili u osamocené skály, aby zde vyřešili početní kontrolní otázku, a stejně jako v ročníku třetím (1997) opsali na konci asfaltky číslo z transformátoru.

Dále se pokračovalo už za slunečného počasí z větší části lesem po cestě oblastí zvanou „Poušť“ až k Jindřichovicím, kde na závodníky čekala čtvrtá obálka – stejně jako ve 4. ročníku (1998). A nebyla umístěna nikde jinde, než na ostrůvku uprostřed rybníka. Závodníci se dlouho nemohli odhodlat k doplavání na ostrůvek a obálku hledali na břehu. Nakonec přece jen na ostrůvek doplavali tři závodníci. Jediným družstvem, které od získání obálky zcela upustilo, bylo družstvo č. 2. Kousek před jindřichovickým rybníkem však již podruhé zůstalo stát nepojízdné pořadatelské vozidlo. A podruhé nabídlo pořadatelům pomocnou ruku družstvo č. 3, když zde jeho členové strávili celou hodinu.

Od jindřichovického rybníka se pokračovalo přes Hradeckou a Poušť do Suché a Nejdku. Cestou na závodníky čekala poslední pátá obálka a ještě trochu toho hledání, když stejně jako ve 4. ročníku (1998) bylo na nejdeckém hřbitově úkolem zjistit, kdy se narodila Klara Himml. Závěrečný výšlap z Nejdku na Vysokou Jedli byl již všem závodníkům dobře známý z předešlé etapy.

Náročný časový limit 7 hodin se nepodařilo splnit žádné skupině. Nejrychlejší skupina č. 2 přijela 5 minut po limitu, naopak nejpomalejší skupina č. 3 celé 3 hodiny po limitu. U skupiny č. 3 však bylo přihlédnuto k pomoci při „zpojízdňování“ pořadatelského vozidla a dojetí po limitu jí nebylo penalizováno, čímž se tato skupina ve 2. etapě umístila na 1. místě, když její členové získali zároveň i nejvíce bodů za odpovědi na kontrolní a teoretické otázky. Druhé místo obhájilo družstvo č. 2, třetí skončilo družstvo č. 4. A protože nakonec dorazilo i pořadatelské vozidlo se všemi nakoupenými zásobami, nemuselo se tentokrát chodit na večeři do Nejdku.

Třetí etapa byla oproti etapám předchozím mnohem pohodovější a také nejkratší. Navíc ji po celý den doprovázelo polojasné počasí bez jakýchkoli srážek. Závodníci si nejdříve sjeli tříkilometrový klesák do Nejdku a následně se vydali lesem po silnici do Božičan. Před nimi však nejdříve získali první obálku a u stromu s červeným křížem a číslem 23 si v podobě kontrolní otázky připomněli 4. ročník (1998).

Z Božičan se pokračovalo přes Chodov a Nové Sedlo do Lokte. Během této cesty si závodníci zopakovali dvě otázky z 6. ročníku (2000), když spočítali červené pruhy na závoře u odbočky k lomu a když krátce po nalezení druhé obálky sečetli čísla na garážích v Novém Sedle.

V Lokti závodníci našli již třetí obálku a poprvé v etapě opustili asfaltku a vydali se lesní cestou do Bošířan. Zde je čekal nejnáročnější úsek etapy – stejně jako v 6. ročníku (2000). Navíc některé skupiny asi 1 kilometr před Bošířany ztratili čas hledáním správné cesty, když díky naskládaným kládám se křižovatka čtyř cest jevila jen jako křižovatka tvaru T. Nejvíce zřejmě bloudilo družstvo, od kterého přišla pořadatelům SMS-ka „Kd prospekt je na h. Jsme nekde v pr.!“. Pořadatelé čekali na závodníky právě v Bošířanech, kam nakonec dorazily postupně všechny skupiny v rozmezí mezi 12.58 a 13.43 hodin, a to přesně v takovém pořadí, v jakém odstartovaly.

Dále se už pokračovalo výhradně po asfaltce – v protisměru trasy 8. ročníku (2002) přes Kfely, za kterými na závodníky čekala poslední čtvrtá obálka, kus po plzeňské silnici, pak dvoukilometrovým stoupákem do Stanovic a kolem přehrady do Kolové. V ní na závodníky čekala i poslední kontrolní otázka v podobě letopočtu na transformátoru u křižovatky – stejně jako v 7. ročníku (2001).

Cílovým místem závodů bylo opět pohostinství U Doubku. Narozdíl od předešlých etap dorazili všichni do cíle před vypršením limitu, a tak nedošlo na žádné bodové penalizace. V etapě si nejlépe vedlo družstvo č. 2, které nakonec i celý závod vyhrálo. Druhé bylo družstvo č. 5 a třetí družstvo č. 4.